Je dobré a prospěšné nečíst jenom facebookové novinky a okamžité výlevy politiků či ekonomů. Vysoce užitečné je podívat se třeba i na kořeny slov, jichž používáme. Můžeme pak s překvapením zjistit, že etymologie slova bezpečí se odvozuje od slova péče, které mělo – kupodivu – ve staroslověnštině a staročeštině význam starost, hoře, zármutek, útrapa. Kdo je tedy pečlivý, nevyžaduje péči, může být bez péče, nachází se v bezpečí, bez starosti. Poučné je také podívat se do historie, stačí na projekty, jež dnes zahrnujeme pod termín zážitková pedagogika. Ještě před několika málo desítkami let se běhalo balvanovitými koryty potoka či po lese bez přemrštěných obav z odřenin a zlomenin (= bez přileb), po lanech se lezlo neohroženě nad vodou, mohlo se pobíhat po silničním okruhu pozadu, aniž by byla ohrožována bezpečnost silničního provozu. Netvrdím, že všechno bylo lepší a že netřeba dbát na životy, zdraví a majetek účastníků kurzů. Jenom se ptám, jestli pokusy o zajištění bezpečnosti jakýchkoliv aktivit nejsou v protikladu k jejich vlastní podstatě, účelu a smyslu. Jestli zkrátka příliš mnoho bezpečí není nebezpečné…
Příkladem budiž koncept „psychická bezpečnost“, tolik se poslední dobou rozmáhající v zážitkově-pedagogických luzích a hájích. Spojení psychiky, tedy duše, a bezpečí je samo o sobě zcela pomýlené: psyché se projevuje individuálně (někdo má strach z pavouků, někdo ze tmy, jiný ze samoty, další z lidí) a rozhodně nelze zajistit nějaké „objektivní“ stavy existence, které by byly (natož pak pro všechny shodně, jak předpokládají normy, směrnice a nařízení) bezpečné.
Bezpečí zkrátka nelze zajistit, protože život sám je krajně nebezpečný (zejména pak v jeho duševních a duchovních rozměrech, nepodléhajících iluzi měřitelnosti, kvantifikace, a tudíž zajištěnosti a zajistitelnosti). Pokud bychom na takové ideji trvali, tak s jediným možným závěrem: nic, ale vůbec nic (tedy v naší oblasti žádné kurzy) nedělat. Jinak je tomu s psychickou odolností: tu můžeme a měli bychom trénovat, zvyšovat, připravovat sebe i druhé na nejisté okolnosti a na to, jak jim čelit. Zvládat nové situace je totiž samo o sobě vykročením do zóny nejistoty (tedy pociťovaného nebezpečí), jak ví každý, kde se o náš obor byť jenom krátce otře. Psychicky bezpečné prostředí prostě neexistuje, a i kdyby ano, nemůžeme se v něm nic naučit, protože vystoupit ze sféry známého do sféry nového je samo o sobě principem nejistoty, tedy opakem nešťastně proponovaného psychického bezpečí.
Abych nebyl nařčen z necitlivosti vůči opečovávání a individuálním potřebám: netvrdím tím, že máme štvát každého do nezvládnutelného rizika, že máme jedince rozkládat, aniž bychom jim dovedli pomoci, že máme působit škodu a zmar. Volám pouze po tom, abychom se přestali tvářit, že úkolem zážitkové pedagogiky je terapeutická péče o slabé a nemocné. Odvaha, dobrodružství, nejistota, která je s tímto edukativním prostředím neodmyslitelně svázána, totiž potřebuje jen statečné a silné! (jak vědí všichni čtenáři foglarovek)
